Demografický úbytek obyvatelstva, který Čína začne pociťovat v budoucích letech, již nyní žene ceny práce směrem vzhůru. To jednak prodražuje čínské exporty, jednak zvyšuje tlak managementu na produktivitu práce a v neposlední řadě také vede k odsunu zahraniční produkce ze země. Již v roce 2015 bude v ČLR kulminovat počet práceschopné populace, po tomto datu bude pracovní síly jen ubývat.

Podle přední finančně analytické společnosti IHS Global Insight Čína v roce 2009 překonala v objemu výroby USA, které si své prvenství držely po více jak 110 let. V roce 2009 se objem čínského vývozu pohyboval okolo 1,7 biliónů dolarů, z čehož bylo 80 % vyvezeného zboží přímo vyrobeno v čínských továrnách. O roli Číny jako „světové továrny“ tak nemůže být sporu. Specializace Číny na výrobu zboží s nízkou přidanou hodnotou však může v souvislosti s růstem čínského HDP a s tím související zvyšující se životní úrovní obyvatelstva (a jeho pracovněprávních nároků) znamenat tvrdou ránu konkurenceschopnosti levného čínského zboží na exportních trzích.

Současný vývoj v Číně

Podobně jako jiné rychle se rozvíjející ekonomiky, i Čína se potýká s řadou dílčích ekonomických problémů. Možná nejmedializovanějším se v posledních měsících stal ten spojený s nárůstem mezd čínských dělníků. Čína byla po dlouhou dobu vnímána jako nekonečná studnice velmi levné pracovní síly. Pracovní síla byla vždy dostupná díky imigrantům z chudých zemědělských provincií střední a západní Číny, kteří přicházeli hledat práci do průmyslových východních a jižních provincií, aby mohli zabezpečit lepší životní podmínky nejen pro sebe, ale hlavně pro své rodiny žijící na venkově. Nicméně, přísun této levné pracovní síly se již zpomalil a v brzké době by měla Čína dosáhnout tak zvaného „Lewisova bodu obratu“. Dosažení tohoto bodu vede k růstu mezd, neboť již nejsou k dispozici další dělníci z periferie, jejichž příliv nízké mzdy udržoval.

V příštích deseti letech by měl počet mladých lidí mezi 15–24 lety, kteří tvoří hlavní pracovní sílu Číny, klesnout o 30 %. Navíc je Čína znevýhodněna oproti ostatním státům regionu specializovaným na exportní produkci (zejména Indie, ale také Vietnam nebo Bangladéš) omezením populačního růstu daným politikou jednoho dítěte. Čína tak dosáhne maximálního počtu práceschopného obyvatelstva již v roce 2015. Po tomto datu nastane úbytek pracovní síly, což povede k jejímu dalšímu zdražování. Růst mezd dělníků je však patrný již nyní. Za poslední rok vzrostl plat nekvalifikovaných pracovníků v průměru o 14 % a od roku 2003 se nárůst mezd pohyboval v rozmezí mezi 5 až 10 % ročně. V poslední době je tento růst mezd živen také aktivizací dělníků, kteří si i přes neexistenci skutečně funkčních (a nezávislých) odborů vymohli formou aktivního nátlaku (často podporovaného jak ze strany médií, tak vlády) dramatické zvýšení mezd v továrnách a podnicích, které jsou však (shodou „náhod“) většinou zainvestované ze zahraničí (Foxconn, Honda, ale také např. KFC).

Růst mezd ovšem není jediným problémem spojeným se snižující se dostupností dělníků pocházejících z chudých venkovských oblastí. Se snižováním dostupnosti se zároveň zvyšují nároky dělníků nejen na výši platu, ale i na pracovní podmínky. V poslední době se společnosti, které mají výrobu v Číně, potýkaly se vzrůstem nákladů, a to nejen kvůli již zmíněným zvýšeným nárokům na mzdy, ale i sílícím požadavkům na lepší a komfortnější ubytování či pracovní podmínky, jako je například kratší pracovní doba či lepší ochrana zaměstnanců při práci. Je dobře známým faktem, že pracovní podmínky jsou v Číně nesrovnatelně tvrdší než v Evropě. Zoufalou reakcí na tuto skutečnost byla kupříkladu také série několika sebevražd zaměstnanců společnosti Foxconn Technology na jihu Číny.

Další problém pro firmy je pak udržet si pracovníky s praxí. V posledních letech se totiž výrazně zvýšil boj mezi společnostmi o získání kvalifikovaných zaměstnanců. Zejména mezinárodní společnosti vyrábějící své zboží v Číně, jako jsou například Samsung, Siemens, nebo Nokia, nabízí svým zaměstnancům lepší mzdy, ubytovací kapacity a obecně pracovní podmínky, a tak odvádějí již zaučené pracovníky od jiných (zpravidla čínských) společností.

Strategie zahraničních společností

Tlak na zvýšení platů a celkové zlepšení pracovních podmínek v Číně způsobuje problém zejména zahraničním společnostem, které přicházejí o stále větší část svého zisku (řada z nich navíc v Číně podniká s relativně nízkou profitabilitou investice, jak vyplynulo z nedávných průzkumů Evropské hospodářské komory v ČLR).

Zvyšující se procento zahraničních společností tak uvažuje o změně umístění výroby do jiných zemí. Strategické plány vedou směrem do států jako je Vietnam, Bangladéš, Indie nebo Srí Lanka. Tyto a mnohé další rozvojové země nabízejí extrémně levnou pracovní sílu, která již přestává být v Číně k nalezení. Výše platu pracovníka v továrně se zaměřením na výrobu zboží náročnou na podíl lidské práce se v Bangladéši pohybuje okolo 64 dolarů měsíčně, což je o polovinu méně než v pobřežních průmyslových oblastech Číny (kde se měsíční plat dělníků pohybuje mezi 117 až 147 dolary).

Nicméně zahraniční společnosti neuvažují pouze o přesunutí své produkce do zemí s nižšími platovými nároky, ale mnohé společnosti uvažují i o navrácení své výroby zpět do země svého původu. Důvodem pro toto rozhodnutí není pouze zdražení práce (i když tato skutečnost hraje většinou roli spouštěcího mechanismu pro přesun výroby), ale i časté problémy s kvalitou zboží, vzrůstající ceny pohonných hmot a v neposlední řadě snižování „uhlíkové stopy“ (carbon footprint) společnosti.

Budoucnost Číny jako světové továrny

Demografický úbytek obyvatelstva, který Čína začne pociťovat v budoucích letech, již nyní žene ceny práce směrem vzhůru. To samo o sobě není čínskými plánovači vnímáno jako čistě negativní skutečnost – 70 dolarů měsíčního platu bangladéšského dělníka není vytyčenou cestou čínského ekonomického rozvoje. Otázkou je spíše, kam tento trend povede a zda bude čínské hospodářství dostatečně flexibilní, aby i v podmínkách raketového růstu mezd našlo cestu ke konkurenceschopné výrobě exportního zboží (nepochybně s vyšší přidanou hodnotou).

V médiích téměř denně zaznívá, že k tomu je potřeba zcela přehodnotit dosavadní zaměření čínské ekonomiky na export zboží s nízkou přidanou hodnotou, investovat více do vzdělání a vývoje a také zlepšit ochranu práv duševního vlastnictví, bez nichž je hi-tech cesta pro Čínu uzavřená.

Co to však znamená pro americké, evropské a potažmo české podnikatele? Otázka přesunu (navrácení) výroby do zemí původu výrobců je tématem, o kterém jistě v budoucnosti ještě uslyšíme. Evropa by tak opět mohla mít své výrobce obuvi anebo textilu a to alespoň tam, kde jsou požadavky na kvalitu výroby nadprůměrné, nebo kde je možné profitovat ze značky „Made in Europe“. Zdražení výroby čínského zboží v samotné Číně pak může částečně otevřít cestu pro ty importy ze zemí EU, které byly ještě donedávna na místním trhu nekonkurenceschopné. Ekonomické teorie jsou v tomto ohledu neúprosné a rychlý růst čínského HDP nemůže v dlouhodobém horizontu vést k ničemu jinému, než vyrovnání životních standardů (a tedy také nároků) Číňanů se zbytkem rozvinutého světa. Takový posun je dle většinového názoru pouze otázkou času a profitovat z něj budou (opět) jen ti připravení.

Informace poskytnuta Zastupitelským úřadem České republiky v Pekingu (Čína).