Tchajkonaut v kosmu, olympijské hry v Pekingu a nejnověji světová výstava Expo v Šanghaji. To jsou společně se stovkami kilometrů dálnic či desítkami kilometrů metra atributy, jimiž se chce chlubit nová Čína. Obr v železném sevření vlády jedné strany je však hodně křehký.

Tento víkend otevírá brány pro veřejnost další megaprojekt, jímž chce Peking ilustrovat rozvojový skok, kterým nejlidnatější země světa prochází. Začíná světová výstava Expo. O čínské cestě k postavení světové velmoci se vyprávějí legendy, popisují tlusté knihy, točí televizní seriály. Čína sama chce dávat na odiv úspěchy symbolizované kilometry dálnic a výškou mrakodrapů. Pět tisíc let stará historie se mění ve skanzen a zaniká pod nánosem betonu. Několik klíčových pojmů si nečiní nárok na úplný popis komplexní a historické změny, která se v Číně odehrává. Mohou ale usnadnit pochopení tohoto procesu.

Bohatství

Čína bohatne a tvoří už například největší trh pro osobní automobily na světě. Jenže bohatství je velmi nerovnoměrně rozloženo: odhaduje se, že se západními příjmy se může srovnávat tak 300 milionů obyvatel převážně pobřežních měst, zbytek z 1,3 až 1,5 miliardy obyvatel žije ve vnitrozemí a je dramaticky chudších. Kolem 800 milionů Číňanů ovšem stále pracuje hlavně v zemědělství. Nejsledovanějším pořadem čínské státní televize CCTV je seriál popisující osudy čínské venkovské rodiny.

Chudoba

Míru chudoby většiny obyvatel Číny může ilustrovat debata o sociálním pojištění. Politika jednoho dítěte vedla k rychlému stárnutí populace. O důchodce se pomalu přestává mít kdo starat. Ve vládních kruzích se proto diskutuje o zavedení povinného sociálního pojištění, které by umožnilo vyplácet dávky.

Před dvěma lety zdejší úřady oficiálně studovaly i návrhy Vladimíra Špidly nebo ODS, ale všechno jim přišlo v čínském měřítku příliš drahé. Nyní se uvažuje o platbě 10 jüanů ročně od každého jednotlivce plus 30 jüanů od státu. Problém ovšem je, že částka deset jüanů, odpovídající zhruba třiceti korunám, je pro většinu Číňanů obrovským penízem. Na venkově se průměrný roční příjem pohybuje kolem 5000 jüanů (cca 15 000 Kč), ve městech je průměrný roční příjem zhruba 17 000 jüanů (50 000 Kč).

Dcera

Mezi chudými obyvateli nevítané dítě. Politika jednoho dítěte, moderní lékařské metody v kombinaci s široce rozšířenými úplatky způsobily, že chlapců jako živitelů rodin a záruky stáří rodičů se rodí výrazně více. Poměr chlapců a dívek je 120:100. To způsobuje značné napětí zejména v malých městech a vesnicích.

V některých regionech existují organizované skupiny mladých mužů, které unášejí mladé dívky z měst na venkov. Čínská média nedávno informovala o gangu mladých mužů, který na jihozápadě země dělal nájezdy pro ženy do sousedního Nepálu. Kromě billboardů s nápisem "I dcera je dítě" a jistým uvolněním politiky jednoho dítěte vláda zatím s jiným řešením nepřišla.

Expo

Megalomanská akce, která má do největšího čínského města Šanghaje přilákat na sedmdesát milionů turistů, většinu z nich budou tvořit domácí. Bohatnoucí Číňané stále častěji a více cestují, především po své vlasti. Expo je vítaným cílem, většina pavilonů má hostesky pouze Číňanky, doprovodné programy a projekce jsou takřka výhradně v čínštině. Některé země jako třeba Austrálie se netají tím, že prezentace na Expo je pro ně především dobrý způsob, jak posílit s Čínou obchodní vazby.

Historie

Pro současnou čínskou vládní garnituru začíná historie rokem 1978, kdy byl od moci odstaven "gang čtyř" následovníků "Velkého kormidelníka" Mao Ce-tunga a k moci se vrátil Teng Siao-pching, který prosadil ekonomický rozvoj a otevření stavidel soukromému podnikání.

"Nezáleží na tom, zda je kočka černá nebo bílá, ale zda dobře chytá myši," je jeho proslulý výrok, kterým obhajoval skloubení komunistických idejí a kapitalistické ekonomiky. Rokem 1978 začíná například propagandistický film o rozvoji promítaný v čínském pavilonu na Expo nebo reprezentační publikace, kterou u příležitosti Expa rozdává město Šanghaj.

Internet

Oblíbený nástroj zábavy a informací mladých a bohatých Číňanů, jehož používání ovšem reguluje třicet zákonů. Obrovský boom zažívá především mobilní internet, podle oficiálních údajů šedesát procent čínských uživatelů internetu se připojuje právě přes mobil.

Vláda vyvinula speciální software, kterým kontroluje tok informací a tvrdě potlačuje jakékoli svobodné projevy z domácích zdrojů. Sami pracovníci čínských vládních úřadů ovšem tvrdí, že když nějakou nepovolenou informaci chtějí, dokážou i "velkou čínskou virtuální zeď" obejít. Opravdu ostrá kontrola se týká jen velkých jazyků, jako je angličtina nebo francouzština, přes češtinu lze stáhnout třeba český software Skype, zatímco jeho čínská verze odpovídá potřebám čínských cenzorů.

Na rozdíl od zbytku světa se na čínském trhu nestal dominantním vyhledávač Google, který se nedávno oficiálně kvůli cenzuře (a neoficiálně kvůli špatnému vyhledávacímu algorytmu) z čínského trhu stáhl. Protože 70% z 300 milionů čínských uživatelů internetu používá jako hlavní vyhledávač konkurenční Baidu, příliš mnoho lidí kvůli Googlu nepláče.

Komunismus

Pouze součást názvu vládnoucí strany, která uplatňuje metody brutální diktatury a zároveň nechává bujet kapitalismus v jeho nejranější a nejtvrdší podobě. Zatím poslední velký příklad opravdového vykořisťování odhalila média před dvěma týdny, když na jihu Číny v továrnách dodávajících výrobky firmě Microsoft objevila nezletilé dívky pracující za směšnou odměnu šestnáct hodin denně.

Iluzorní je například bezplatná lékařská péče, neexistuje žádné sociální pojištění. Veškerou moc drží v rukou osm členů politbyra, o umístění jednotlivých kádrů rozhoduje tajemný úřad komunistické strany. Všudypřítomná je armáda (vojáci hlídají i ústřední velín celostátní televize CCTV), policie a její tzv. dobrovolníci stojí na každém rohu. Tuhý režim vysvětlují neoficiálně jeho stoupenci tím, že takové sevření je jediné, co drží Čínu sociálně pohromadě a umožňuje řízený rozvoj a plánování. Sociální nepokoje na chudém venkově, které se lokálně počítají na stovky ročně, jsou jednou z největších nočních můr čínských vládců.

Malý císař

To je asi nejvýstižnější charakteristika postavení dítěte v rodině. Kvůli politice jednoho dítěte téměř neexistuje instituce bratrance, zejména v bohatších částech země jsou děti a mladí neuvěřitelně rozmazlovaní rodiči i prarodiči z obou stran. V Pekingu, kde žije nejprivilegovanější vrstva, dostávají dnešní dvaceti a třicetiletí od rodiny byty i auta, poslední modely mobilních telefonů a počítačů. Dokonce se rozmáhá i to, že spousta mladých lidí nechce ani jedno dítě, ve velkých městech je to totiž finančně náročně. Na venkově naopak lidé uplácejí úřady, aby mohli mít dětí víc. Stát neplatí školky, kterých je málo. Zatímco staří lidé jsou zvyklí cvičit, u mladých lidí a dětí ve městech se rozmáhá obezita, což dříve Čína téměř neznala.

Nacionalismus

Kdokoli se kriticky zevnitř i zvenčí otře o režim nebo o rostoucí moc Číny, "útočí na národní cítění" občanů Čínské lidové republiky čili "podpůrců vlády". Chanové tvoří oficiálně 92 procent obyvatel, zbytek je dalších 55 národnostních menšin. Zejména ti Číňané, kteří nikdy nepřekročili hranice své země, těžce nesou jakékoli kritické poznámky na svoji adresu a odpovídají agresivitou. Řízený nacionalismus občas využívá i vláda, snaží se ho ventilovat v podobě sportovních či ekonomických úspěchů, ale velmi se obává jeho neřízené podoby, která by se mohla vymknout zpod kontroly. Vláda tvrdě potlačuje jakékoli politické a nekontrolované projevy nacionalismu ostatních pětapadesáti národností.

Pracovní síla

Je především levná. A nejde jen o masovou výrobu. Například pro západní manažery se stalo už doslova povinností si i během krátké návštěvy Pekingu nebo dalších měst nechat ušít rychle oblek a košile za zlomek evropských cen, levní čínští krejčí to zvládnou i za 24 hodin. Do továren neustále proudí davy chudých venkovanů, pro které je i čtrnáctihodinová špatně placená směna větším lákadlem než dřina na polích.

Ve službách je všude dva až třikrát více lidí, než je potřeba. Neznamená to ovšem, že čínská pracovní síla je vždy efektivní: je obrovský rozdíl mezi vytížením a prací třeba státního úředníka v Šanghaji, která má staletou historii obchodu a styku se západní firemní kulturou, a prací úředníka v Pekingu, který má především historii úřednickou a státně správní.

Rozkolník

Tak označují oficiálně v českém překladu tibetského duchovního vůdce dalajlámu. Pro oficiální čínské úřady je to politický vůdce, který chce udržovat Tibet a jeho obyvatele ve středověké temnotě pomocí své "kliky".

V Pekingu už se připravuje jeho úřady schválený nástupce a čínská vláda hájí svoji politiku v Tibetu tím, že tam pomocí moderních prostředků - včetně nejvýše postavené železnice světa - zavádí pokrok. O potlačování práv místních obyvatel nebo o přistěhovalectví etnických Chanů, kteří zvolna mění skladbu obyvatel, oficiální média mlčí.

Sex

Probírat ho na veřejnosti je tabu, ale ve městech lze nalézt specializované zdravotní obchody označené červeným křížem, kde se prodávají erotické pomůcky. "Podporují zdravý život lidí," zní vysvětlení jejich existence. Prostituce je oficiálně zakázána, ale ve velkých městech jako Peking nebo Šanghaj na místech většího výskytu cizinců není o přímé nabídky nouze. Místní pak dávají přednost specializovaným kadeřnictvím, která se od běžného kadeřnictví odlišují barvou svítícího poutače na ulici.

Záchody

Je to zároveň velké téma i velké tabu čínské společnosti. Veřejné záchody se turistům na venkově doporučuje nenavštěvovat vůbec. Jsou hodně primitivní a často nemají vůbec tekoucí vodu. Ve městech už jsou v podobě jednodušší verze tureckého záchodu, taktéž i ve starších bytech. V novostavbách už se běžně dělají záchodové mísy západního typu.

Autor děkuje české redakci Čínského rozhlasu a jeho webovým stránkám za inspiraci a překlad některých klíčových pojmů.